Co by se tím změnilo, pokud by nelhali, pokud by nám na rovinu řekli, že den je stejně bezpečný jako noc? Představila jsem si, jak by to vypadalo, kdybychom nemuseli trávit dny zamčení v temném sklepení, kdyby si dvacet jedna upírů – teď už možná míň, záleželo na tom, jak mezi sebou vycházeli ti venku na lovu – mohlo svobodně dělat, co by je napadlo.
Chtěli bychom lovit. To bylo jasné.
Kdybychom se nemuseli vracet, kdybychom se nemuseli skrývat.. no, mnoho z nás by se pravidelně nevracelo. Bylo těžké soustředit se na návrat, když nás ovládala žízeň.
Ale Riley zasel hluboko do nás všech hrůzu z ohně, hrůzu z návratu odporné bolesti, kterou jsme už jednou zažili. To nás dokázalo zastavit. Pod sebezáchovy je jediný instinkt silnější než žízeň. Tahle hrozba nás držela pohromadě. Existovaly jiné skrýše, jako třeba Diegova jeskyně, ale kdo by na ně pomyslel? Měli jsme kam jít, měli jsem základnu, kam jsme se mohli uchýlit. Čistá hlava k vlastnostem upírů nepatří. Nebo, lépe, nepatří k vlastnostem mladých upírů. Riley měl mysl jasnou. Diego měl mnohem čistší hlavu než já. Ti upíři v temných pláštích byli až děsivě soustředění. Zachvěla jsem se. Takže rutina nás neovládne navěky. Co asi udělají, až zestárneme, zmoudříme? Tvrdě mě udeřila skutečnost, že nikdo není starší než Riley. Všichni jsme tu byli noví. Potřebovala bandu upírů proti svému tajnému nepříteli. A co pak? Měla jsem silný pocit, že až dojde na tuhle část, nerada bych byla u toho. A vtom mi došlo něco úžasně očividného. Bylo to řešení, které se o mé podvědomí otíralo už předtím, když jsem s Diegem stopovala naši upírskou partu.
Nemusela jsem být u toho. Nemusela jsem tu zůstávat už ani jedinou další noc. Strnulá jako socha jsem se nechávala tou fascinující myšlenkou unášet.
Dokud bychom s Diegem nevěděli, kam gang obvykle míří, našli bychom je vůbec? Asi ne. A to se jednalo o velkou skupinu, co za sebou zanechává širokou stopu. A kdyby to byl jediný upír, který by dokázal skočit na břeh, možná až do koruny stromu, a nezanechal přitom stopy na břehu... Jeden nebo dva upíři, kteří doplavou, kam až chtějí... Kteří mohou doplavat ke břehům... Kanada, Kalifornie, Chile, Číny... Takové dva upíry už byste nikdy nenašli. Byli by pryč. Zmizeli by jako pára nad hrncem.
Měli jsme se té noci vracet? Neměli jsme! Proč mě to nenapadlo dřív?
Ale... souhlasil by Diego? Najednou jsem si nebyla jistá. Co když byl Diego věrnější Rielymu než jsem si myslela? Myslel si, že má jistou zodpovědnost a musí při Rileym stát?
Rileyho znal už dlouho – mě jen jeden den. Měl proto k Rileymu blíž než ke mně? Zachmuřeně jsem nad tím uvažovala.
Dalo se to zjistit, pokud bychom našli minutku pro sebe. A potom možná, pokud by náš tajný klub vážně něco znamenal, mu přestane záležet na to, co si pro nás naše stvořitelka připravila. Mohli bychom zmizet a Riley by to zvládl s devatenácti upíry, nebo by si narychlo opatřil pár nových. Tak či tak to už by to nebyl náš problém.
Nemohla jsem se dočkat, až Diegovi svůj plán přestavím. Instinkt mi napovídal, že to pochopí. Snad. Najednou mě napadlo, co se ve skutečnosti stalo se Shelly a Stevem a ostatními dětmi, které zmizely. Věděla jsem, že ve slunečním svitu neshořely. Třeba Riley schválně tvrdil, že viděl jejich pach, aby nás udržel ve strachu a v závislosti? Abychom se před každým úsvitem vrátili? Možná se Shelly se Stevem vydali pryč na vlastní pěst. Už žádný Raoul. Žádní nepřátelé ani armády s velmi nejistou budoucností.
Možná měl Riley na mysli tohle, když říkal ztraceni kvůli slunci. Uprchlíci. V tom případě musel být rád, že mu Diego neutekl, ne?
Škoda že jsme to s Diegem neudělali! Mohli jsme být volní jako Shelly a Steve. Žádná pravidla, žádný strach z úsvitu.
Přestavila jsem si celou naši hordu puštěnou ze řetězu. Viděla jsem sebe a Diega plížit se ve stínech jako ninjové. Ale viděla jsem i Raoula, Kevina a ostatní jako zrůdné třpytivé disko koule uprostřed ulice v obchodní čtvrti, hromady navršených mrtvých těl, křik, řev helikoptér a slabé, bezmocné poldy vyzbrojené náboji, které nám nezpůsobí ani škrábnutí, foťáky a paniku šířící se stejně rychle jako fotky na netu po celém světě.
Upíři by nezůstali v utajení moc dlouho. Donce ani Raoul by nestačil vraždit lidi dost rychle, aby zabránil šíření té novinky.
Existovala v tom jistá logika a já se ji snažila pobrat dřív, než mě znovu něco rozptýlí.
Zaprvé, lidé o upírech nevědí. Zadruhé, Riley nás nutil, abychom byli nenápadní, nepřitahovali pozornost lidí, a tím nás prakticky učil. Zatřetí, Diego a já jsem zjistili, že těmi pravidly se musejí řídit všichni upíři, jinak by se o nás dozvěděl celý svět. Začtvrté, ta pravidla musela mít nějaký důvod a tím důvodem nebyla obava z titěrných bouchaček lidských poldů.
Jasně, existoval pádný důvod, proč nutit upíry schovávat se celé dny v zatuchlých sklepeních. Asi bylo pro Rileyho a naši stvořitelku dost zásadní, aby nám lhali a děsili nás slunečním světlem. Riley Diegovi vysvětlí, proč je to tak důležité, a zodpovědný Diego slíbí, že to zůstane mezi nimi a všechno bude v pohodě. Určitě bude. Ale co když Shelly a Steve, když objevili tu věc s třpytivou kůži, prostě neutekli? Co když s tím šli taky za Rileym?
A, zatraceně, znovu jsem sešla z cestičky svého logického uvažování. Řetěz myšlenek se roztrhl a já zase propadla panice.
Celá vystresovaná jsem si uvědomila, že už nad tím hloubám pěknou chvíli. Ucítila jsem blížící se úsvit. Měl přijít ani ne za hodinu. Tak kde vězel Diego? A kde byl Riley?
Vtom se otevřely dveře, ze schodů seskočil Raoul a něčemu se se svými nohsledy smál. Nahrbila jsem se a přisunula blíž k Fredovi. Raoul si nás nevšímal. Podíval se na zbytky spáleného upíra na podlaze a propukl v hlasitý řehot. Oči měl zářivě červené.
Když šel Raoul lovit, nikdy se nevrátil, dokud nutně nemusel. Krmil se tak dlouho, dokud to šlo. Takže úsvit měl přijít dřív, než jsem si myslela.
Riley nejspíš trval na tom, aby mu Diego své tvrzení dokázal. Bylo to jediné vysvětlení. Čekali na úsvit. Jenomže... to znamenalo, že pokud Riley neznal pravdu, naše stvořitelka mu také lhala. Nebo ji znal? Myšlenky se mi rozutekly.
Za pár minut si objevila i Kristie se třemi členy svojí smečky. Na hromádku upířího popela zareagovala nanejvýš lhostejně. Dveřmi se prohnali další dva lovci a já provedla bleskový výpočet. Dvacet upírů. Krmě Diega a Rileyho se všichni vrátili domů. Slunce mělo vyjít každou chvíli.
Venkovní dveře nad schody zavrzaly, jak je někdo otevřel. Vymrštila jsem se na nohy.
Vstoupil Riley. Zavřel za sebou. Sešel dolů ze schodů.
Nikdo ho nenásledoval.
Než jsem to stihla zpracovat, Riley zařval jako vzteklé zvíře. Zíral na zpopelněné ostatky a zuřivě koulel očima. Všichni strnuli, dokonale nehybní. Už jsme se stali svědky toho, že Riley ztratil nervy, ale dnes to bylo jiné. Riley se otočil, vrazil prsty do řvoucího reproduktoru, vyrval ho ze zdi a mrštil jím přes pokoj. Jen s Kristie se přikrčily, když se reproduktor roztříštil o protější zeď a vzedmul oblak omlácené suché omítky. Riley rozkopl hi-fi věž a dunící basy utichly. Vrhl se k Raoulovi a popadl ho pod krkem.
„Vždyť já tu ani nebyl!“ zavřeštěl Raoul a vypadal vyděšeně – takového jsem ho nikdy neviděla.
Riley příšerně zavrčel a odhodil Raoula stejně jako předtím reproduktor. Jen a Kristie se znovu přikrčily. Raoulovo tělo prorazilo zeď a nechalo v ní obrovskou díru.
Riley popadl Kevina za ramena a – se známým zaskřípáním – utrhl mu pravou ruku. Kevin zařval bolestí a snažil se z Rileyho sevření vykroutit. Riley ho kopl do boku. Další krutý skřípot a Riley držel zbytek Kevinovi paže. Roztrhl ji v polovině, v lokti, a zbytek vmetl Kevinovi rovnou do zmučené tváře – plesk, plesk, plesk, jako když kladivo udeří na kámen.
„Co je to s váma?“ ječel na nás Riley. „To jste vážně všichni tak pitomí?“ Chňapl po blonďatém Spider-Manovi, ale ten mu uskočil z cesty. Tím se dostal příliš blízko k Fredovi a odpotácel se zpátky k Rileymu. Zvracel
„Nikdo z vás nemá mozek?“
Třískl klukem jménem Dean do herních automatů, rozmlátil je a pak popadl jiné děvče – Sáru – a urval jí levé ucho a hrst vlasů. Bolestně zaprskala.
Náhle se ukázalo, že Riley hodně nebezpečně riskuje. Byli jsme v přesile.
Raoul už byl zpátky a s Kristie a Jen – obvykle se nemohli ani cítit – Rileyho obcházeli z boku. Další se různě po místnosti shlukovali do skupinek.
Těžko říct, jestli si Riley tu hrozbu uvědomil, nebo jeho výstup přirozeně skončil. Zhluboka se nadechl. Hodil Sáře její ucho a vlasy. Dívka ucouvla, olizovala si roztřepenou stranu ucha a vlhčila ji jedem, aby šlo připojit k hlavě. Pro vlasy už záchrany nebylo, Sára bude mít nějakou dobu na tom místě lysinu.
„Poslouchejte mě,“ pravil Riley tiše, ale zlostně. „Naše přežití závisí na tom, jestli teď budete poslouchat, co vám řeknu, a přemýšlet! Všichni umřeme. Každý z nás, vy i já, všichni do jednoho, pokud příštích pár dní nezvládnete aspoň předstírat, že máte v hlavách mozky!“ Nepodobalo se to jeho obvyklým lekcím a naléhání, abychom se ovládali. Definitivně tím zajistil naši pozornost.
„Nastal čas, abyste dospěli a převzali za sebe zodpovědnost. Myslíte si, že tenhle život je zadarmo? Že všechna krev v Seattlu nic nestojí?“
Skupinky upírů už nevypadaly hrozivě. Všichni měli rozšířené zorničky a tvářili se zmateně. V periferním vidění jsem zahlédla, jak ke mně Fred otočil hlavu, ale nevšímala jsem si toho. Má pozornost se upínala ke dvěma věcem: k Rielymu, pro případ, že by znovu zaútočil, a ke dveřím. Zůstávaly zavřené. „Posloucháte mě? Skutečně mě posloucháte?“ Riley se odmlčel, ale nikdo nepřikývl. Nikdo se ani nehnul. „vysvětlím vám, v jak nejisté situaci se nacházíme. Pokusím se to podat jednoduše, aby to pochopili i ti pomalejší. Raoule, Kristie, pojďte sem.“ Vyzval vůdce dvou největších gangů, kteří se na krátkou chvíli spojili proti němu. Ani jeden se nepohnul. Ztuhli a Kristie vycenila zuby.
Očekávala jsem, že Riley vyměkne a omluví se. Ukonejší je a klidně přesvědčí, aby udělali, co chce. Jenže tenhle Riley byl jiný.
„Fajn,“ vyštěkl. „Abychom přežili, potřebujeme vůdce, ale na to očividně ani jeden z vás nemá.
Domníval jsem se, že jste na to připravení. Mýlil jsem se. Kevine, Jen, připojte se prosím ke mně jako vůdcové našeho týmu.“ Kevin překvapeně vzhlédl. Zrovna dokončil připojování paže zpátky k tělu. Tvářil se obezřetně, ale zároveň polichoceně. Pomalu se vytáhl na nohy. Jen hleděla na Kristie, jako by čekala na její svolení. Raoul zaťal zuby.
Dveře nad schodištěm se stále neotevíraly.
„Ani vy toho na to nemáte?“ otázal se už hodně podrážděně Riley.
Kevin k němu vykročil, ale Raoul ho předešel a dvěma skoky přiběhl pokoj. Cestou beze slova strčil Kevina proti zdi a stanul vedle Rileyho pravého ramene. Riley se mírně pousmál jeho manipulace nebyla nijak zvlášť důvtipná, ale vyšla mu, jak zamýšlel.
„Kristie, nebo Jen, která z vás nás povede?“ zeptal se Riley s náznakem pobavení v hlase.
Jen stále čekala na nějaké znamení od Kristie. Ta ni chvíli zlostně hleděla, pak odhodila pískové vlasy z tváře a pospíšila si k Rileyho boku.
„Trvalo vám to moc dlouho,“ pravil vážně Riley. „Takový luxus si nemůžeme dovolit. Už nemůžeme jen tak blbnout. Dovoloval jsem vám dělat si, co chcete, ale dnešní nocí to končí.“
Rozhlédl se po místnosti a každému se krátce zadíval do očí, by se ujistil, že ho posloucháme. Opětovala jsem jeho pohlede jen na okamžik, když jsem přišla na řadu, a pak si oči sjely zpátky ke dveřím. Okamžitě jsem svou chybu napravila, ale on už mezitím pokračoval dál. Zajímalo by mě, jestli si mého uklouznutí všiml. Viděl mě vůbec, tady za Fredem? „Máme nepřítele,“ oznámil Riley a počkal, až ta slova všichni vstřebají. Řekla bych, že pro pár upírů tady ve sklepě to byla šokující myšlenka. Nepřítel byl Raoul – a pokud jste drželi s Raoulem, nepřítel byla Kristie. Představa, že někde venku existují síly dost mocné na to, aby nás mohly ohrozit, byla pro většinu nová. Ještě včera by byla nová i pro mě.
„Někteří z vás jsou možná dost chytří, aby si uvědomili, že pokud existujeme my, existují i jiní upíři. Upíři, kteří jsou starší, moudřejší... mnohem talentovanější. Upíři, kteří baží po naší krvi!“
Raoul zasyčel a několik jeho následovníků ho na vyjádření podpory napodobilo.
„Přesně tak!“ pokračoval Riley, zjevně je zamýšlel rozkurážit. „Seattle byl kdysi jejich, ale odešli z něj už velmi dávno. Dozvěděli se o nás a žárlí na snadno získanou krev, kterou tu mívali. Vědí, že teď patří nám, ale chtějí ji zpátky.
Přijdou si vzít, co chtějí. Jednoho po druhém nás uloví. Při jejich hostině všichni shoříme!“
„Nikdy,“ zavrčela Kristie. Někteří z jejích i Raoulových lidí také vrčeli.
„Nemáme moc na výběr,“ pravil Riley. „Pokud budeme čekat, až se tu objeví, budeme v nevýhodě. Koneckonců, tohle je jejich hřiště. Oni se s námi nechtějí utkat v přímém boji, protože jsme v přesile a silnější. Chtějí nás pochytat každého zvlášť; chtějí využít naší největší slabosti. Je někdo z vás dost chytrý, aby uhádl, která to je?“ Ukázal na popel u svých chodidel – nyní rozšlapaný po celém koberci, takže se z něj nedaly rozpoznat pozůstatky upíra – a čekal. Nikdo se nepohnul.
Riley si znechuceně odfrknul. „Jednota!“ zařval. „Mezi námi neexistuje. Copak můžeme čelit nějaké hrozbě, když se nepřestaneme zabíjet navzájem?“ Kopl do popela a zvířil malý černý obláček. „Dokážete si představit, jak se nám smějí? Myslí si, že vzít nám město bude hračka. Že jsme jen slabomyslná smečka! Že jim svoji krev prostě odevzdáme.“
Polovina upírů v místnosti nyní nesouhlasně vrčela. „Dokážete spolupracovat, nebo všichni umřeme?“
„Sejmeme je, šéfe,“ zahučel Raoul.
Riley se na něj zamračil. „Ne, pokud se nebudeš ovládat! Ne, když nebudeš spolupracovat s každým jednotlivcem v téhle místnosti. Každý z těch, které jsi oddělal,“ prstem na noze šťouchnul do popela, „ti jednou mohl zachránit krk.
Každou vraždou, kterou jste v naší skupině spáchali, jste dali nepříteli dárek. Tady jsme, křičíte na něj, přijď si pro nás!“
Kristie s Raoulem si vyměnili pohledy, jako by si viděli poprvé v životě. Ostatní udělali to samé. Slovo skupina nám nebylo neznámé, ale nikdo ho předtím na nás jako celek nevztahoval. Teď jsme byli skupina.
„Povím vám něco o našich nepřátelích,“ řekl Riley a všichni upřeli oči na jeho tvář. „Jsou mnohem starší než my. Jsou na světě už stovky let a takhle dlouho přižili z dobrého důvodu. Jsou mazaní a zkušení a vládu na Seattlem si přijdou přebrat plni sebevědomí – protože slyšeli, že o něj budou bojovat s bandou neorganizovaných děcek, která za ně sama udělají polovinu práce!“
Následovalo další vrčení, ale někteří byli spíš obezřetní než vzteklí. Několik tišších upírů, těch, které Riley nazýval krotkými, se tvářilo plaše.
Riley si toho také všiml. „Přesně takhle nás vidí, ale to jen proto, že nás neviděli všechny pohromadě. Společně je rozmáčkneme! Pokud nás uvidí všechny, bok po boku, bojovat společně, budou zděšení. A právě to se stane! Protože tu nebudeme sedět a čekat, až se ukážou a začnou nás jednoho po druhém zabíjet. Nastražíme jim léčku. Za čtyři dny.“
Čtyři dny? Nečekala jsem, že naše stvořitelka počká skoro až do vypršení lhůty. Znovu jsem se podívalo ke dveřím. Kde byl Diego?
Ostatní čtyřdenní lhůta překvapila, některé vyděsila.
„To je poslední věc, kterou by čekali,“ ujistil nás Riley. „My všichni – společně – si na ně počíháme. A tu nejlepší část jsem si nechal na konec. Je jich jen sedm.“
Rozhostilo se nevěřícné mlčení.
Pak se ozval Raoul: „Cože?“
Kristie na Rileyho hleděla s pochybovačným výrazem a já slyšela, jak se místnost naplnila šepotem.
„Sedm?“
„Děláš si legraci?“
„Hej,“ štěkl Riley.
„Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že jsou nebezpeční. Jsou moudří a... nečestní. Podlí. My budeme mít na své straně sílu, oni lstivost. Pokud budeme hrát podle jejich pravidel, zvítězí! Ale pokud je přinutíme přistoupit na ta naše...“ Riley větu nedokončil, jen se usmál.
„Pojďme hned!“ naléhal Raoul. „Zničíme je okamžitě!“ Kevin nadšeně vrčel.
„Zpomal, pitomče,“ napomenul ho Riley. „Zbrklost nás k vítězství nepřivede.“
„Řekni nám všechno, co o nich potřebujeme vědět,“ vybídla ho Kristie a zpražila Raoula povýšeným pohledem.
Riley zaváhal, jako by se rozhodoval, jaká slova zvolit. „Dobře, ale kde začít? Myslím, že první věc, kterou potřebujete vědět, je... že ještě nevíte všechno, co je o upírech známé. Nechtěl jsem vás hned na začátku zahltit spoustou informací.“
Následovala další pauza, během které se všichni tvářili zmateně.
„Máte nepatrné zkušenosti s tím, čemu říkáme schopnosti. Máme tu Freda.“
Všichni se ohlédli k Fredovi – nebo spíš se o to pokusili. Z Rileyho výrazu jsem poznala, že Fred opravdu nemá rád, když na něj někdo upozorňuje. Zdálo se, že když se Riley zmínil o jeho schopnostech, Fred je okamžitě využil naplno. Riley se přikrčil a rychle se odvrátil. Já pořád nic necítila.
„Ano, tedy, existují upíři, kteří mají kromě naší běžné nadlidské síly a smyslů ještě jiné dary. Jednoho takového daru jste si mohli všimnout i v naší... skupině.“ Dával pozor, aby už Fredovo jméno nevyslovil. „Dary se vyskytují jen vzácně – jen asi u jednoho z padesáti -, ale každý je jiný. Existuje opravdu rozsáhlá paleta různých zvláštních schopností a některé z nich jsou mocnější než jiné.“
Ze všech stran se ozývalo mumlání, jak ostatní uvažovali, jestli mají nějakou zvláštní schopnost. Raoul se hrdě narovnal, jako by se právě rozhodl, že on některý z těch darů vlastní. Ale pokud jsem mohla hádat, jediný, kdo byl v téhle místnosti zvláštní, stál vedle mě.
„Dávejte pozor!“ okřikl je Riley. „Já vám to nevykládám pro legraci.“
„Ta nepřátelská smečka,“ promluvila Kristie, „má různé schopnosti, že jo?“
Riley souhlasně pokýval hlavou. „Přesně. Jsem rád, že je mezi námi někdo, kdo si umí pospojovat tečky.“ Raoul ohrnul horní ret a vycenil zuby.
„Tahle smečka je až nebezpečně talentovaná,“ pokračoval Riley a snížil hlas do tlumeného šepotu. „Jeden z nich umí číst myšlenky.“ Pozorně sledoval naše tváře, aby věděl, zda si uvědomujeme důležitost tohoto sdělení. Lhostejná reakce, s kterou se setkal, ho zjevně ani v nejmenším neuspokojila. „Přemýšlejte, lidi! Vidí, co se vám děje v hlavách. Pokud zaútočíte, bude znát každý váš pohyb dřív než vy sami! Půjdete doleva a on už tam bude čekat.“
Všichni si to představili a nastalo nervózní ticho. „Proto jsme byli tak opatrní – já a ta, která vás stvořila.“
Když se zmínil o ní, Kristie od Rileyho ucouvla a Raoul se zatvářil ještě zuřivěji. Vesměs všichni měli nervy na pochodu.
„Neznáte její jméno a nevíte, jak vypadá. To nás všechny chrání. Kdyby vás někdo překvapil samotné, třeba jim nedojde, že patříte k ní, a nechají vás jít. Ale pokud zjistí, že patříte k její skupině, nezaváhají a bez mrknutí oka vás popraví.“
Ale hole přece nedávalo smysl. Tohle tajemství přece chránilo mnohem víc ji než nás. Riley rychle pokračoval dál, aby nám nedal čas si jeho slova přebrat v hlavě.
„Samozřejmě, teď už nemůžeme udělat nic s tím, že se rozhodli vyrazit do Seattlu. Překvapíme je cestou sem a sprovodíme je ze světa!“ Tiše zapískl skrz zuby. „Tak. A potom nejenže město bude jen naše, ale netroufnou si na nás ani žádné jiné skupiny. Nebudeme pak za sebou muset zametat stopy a skrývat se? Budeme mít tolik krve, kolik jen chceme? Budeme lovit každou noc! Přestěhujeme se přímo do města a ovládneme ho!“ Místo potlesku se ozývalo vrčení a prskání. Všichni mu věřili. Kromě mě. Já se ani nehnula, nevydala ani hlásku. Vlastně ani Fred, ale kdo ví proč?
Nevěřila jsem Rileymu, protože jeho sliby mi připadaly jako lži. Jinak by moje logika byla v troskách. Riley řekl, že jen kvůli těmto nepřátelům se musíme krotit a lovit opatrně. Jenže to vůbec nesouhlasilo s faktem, že všichni ostatní upíři se také chovali nenápadně. V opačném případě by si jich lidé už dávno všimli.
Jenže pozornost jsem neudržela a o řešení se nepokusila, protože dveře nahoře na schodech se pořád neotevíraly. Diego...
„Musíme to provést společně. Dnes vás naučím pár technik. Bojových technik. Není to jen o tom, rvát se tu na podlaze jako banda harantů. Až se setmí, půjdeme ven trénovat. Chci, abyste cvičili tvrdě, ale zároveň nezapomínali, proč to děláme. Nehodlám ztratit už ani jediného člena naší rodiny. Potřebujeme se navzájem – všichni všechny! Nebudu tolerovat žádné další hlouposti. Pokud si myslíte, že mě nemusíte poslouchat, zatraceně se pletete.“ Na pár vteřin se odmlčel a svaly na jeho tváře se poskládaly do nového výrazu.
„Poznáte, jak tragicky jste se mýlili, až vás zavedu k ní“ – otřásla jsem se, stejně jako všichni ostatní v místnosti – „a budu vás držet, zatímco ona vám bude trhat nohy a pak pomalu, velmi pomalu, pálit prsty, uši, rty, jazyk a všechny ostatní přebytečné přívěsky na vašem těle jeden po druhém.“
Všichni jsme aspoň jednou přišli o nějakou končetinu a všichni jsme při proměně zakusili hrůzu z ohně, takže jsme si dokázali živě představit, jaké by to bylo, ale výhružná slova nebyla na celé věci nejděsivější. Nejpříšernější byl Rileyho výraz, když to říkal. Neměl tvář zkroucenou hněvem jako obvykle, když se vztekal; byl klidný a chladný, přívětivý a nádherný, s ústy pozvednutými v koutcích do jemného úsměvu. Měla jsem dojem, že před námi stojí úplně nový Riley. Něco ho změnilo, zocelilo, ale nedovedla jsem si představit, co se mohlo stát, aby se za jedinou noc naučil tak krutě, dokonale usmívat.
2024 ©