Chodbami a kanály jsme prošli rychle. Murlough za chůze dělal škrábanci nehtů na stěnách značky. Nejdřív nechtěl, ale pověděl jsem mu, že jinak ruším dohodu. Takhle budu moct při návratu jít lehko po značkách. Bude to podstatně jednodušší než rozpomínat se na všechny odbočky a zákruty.
Všude, kde bylo potřeba se plazit nebo lézt, mě Murlough musel nést. K smrti nerad jsem mu byl tak blízko, protože mu z úst táhlo lidskou krví, ale musel jsem to překonat. Nechtěl mi za žádných okolností rozvázat provazy na rukou.
Na povrch jsme vylezli odvodňovacím poklopem nedaleko náměstí. Murlough mě vytáhl ven, ale hned mě rázně strhl stranou, protože blízko od nás projelo auto.
„Musíš dávat pozor,“ sykl. „Od té doby, co našli ty mrtvoly, se to ve městě jen hemží policajty. Náramně otravné. Příště budu kosti schovávat pečlivěji.“
Vstal a oprášil si z bílých šatů nějakou špínu, ale mě se očišťovat nenamáhal. Nespokojeně zamlaskal. „Až se vrátím, musím si pořídit nové oblečení,“ prohlásil. „Je to štrapáce. Nikdy nemůžu jít k jednomu krejčímu dvakrát, víme?“
„Proč?“
Nadzvedl obočí a podíval se na mě. „Ty bys na tuhle tvář za chvíli zapomněl?“ zeptal se a ukázal si na svou nachovou kůži a rudé oči. „Nikdo na ni nezapomene. Proto musím každého krejčího zabít, jen co si mě změří a došije. Kdyby to šlo, kradl bych šaty v obchodech, ale mám nezvyklou postavu.“ Poplácal se po velikém břiše a krátce se zasmál.
„Tak jdeme,“ vybídl mě. „Veď mě. A jdeme zadem. Ať nás nikdo nevidí.“
Ulice byly v podstatě liduprázdné: byl pozdní Štědrý večer a kvůli tajícímu sněhu hrozně klouzalo, takže jsme nepotkali nikoho. Vlekli jsme se tou břečkou, a kdykoli projelo auto, srazil mě Murlough na zem. Příšerně mi to lezlo na nervy, nemohl jsem totiž brzdit ty pády rukama, a tak to nejvíc odnášel obličej. Když jsem si ale postěžoval, vampýr se jen smál.
„Musíš se zocelovat, no ne? To tě posílí.“
Konečně jsme se dostali k domu Rulíkových. Murlough se u ztemnělých zadních dveří zastavil a neklidně se rozhlížel. Okolní domy tonuly ve tmě, ale on váhal dál. Na chvilku jsem si myslel, že naši dohodu zruší.
„Přepadl tě strach?“ popíchl jsem ho tiše.
„Mladý pan Murlough se nebojí ničeho!“ vybafl okamžitě a uchechtl se.
„Tak na co čekáme?“
„Vedeš mě k tý svý holce nějak moc nadšeně,“ utrousil podezřívavě.
Pokrčil jsem rameny, pokud to vůbec v provazech šlo. „Čím delší dobu to bude trvat, tím mizerněji mi z toho bude. Vím, že to musím udělat. Nemám z toho radost a potom mi bude na zvracení, ale teď to hlavně chci mít za sebou, abych mohl zajít pro Evru a najít si nějaké teplé místečko, lehnout si a odpočívat. Mám nohy jako led.“
„Chudáček malý poloupírek,“ posmíval se Murlough, ale pak ostrým vampýřím nehtem vyřízl do skla v zadních dveřích kruh. Sáhl dovnitř, otevřel si a strčil mě dovnitř.
Pozorně naslouchal, co se z domu ozývá.
„Kolik lidí tu bydlí?“ zeptal se.
„Tři. Debbie a její rodiče.“
„Žádní sourozenci?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Žádní nájemníci?“
„Jen ti tři,“ zopakoval jsem.
„Až skoncuju s holkou, možná si ďobnu i jednoho z rodičů,“ zahuhlal.
„Na tom jsme se nedohodli!“ sykl jsem.
„No a co? Jaktěživ jsem netvrdil, že je ušetřím. Pochybuju, že bych po ní ještě měl hlad, ale možná sem zajdu jindy a vycucám jednoho po druhém. Budou si myslet, že je to nějaká rodová kletba.“ Krátce se zasmál.
„Jsi nechutnej!“ zavrčel jsem.
„To říkáš jenom proto, že mě obdivuješ,“ vysmíval se. „Jdeme,“ přešel najednou od legrácek k dílu. „Nahoru po schodech. Nejdřív do ložnice k rodičům. Chci se přesvědčit, že všichni spí.“
„Jasně že spí,“ odsekl jsem. „Je půlka noci. Kdyby byli vzhůru, slyšel bys je.“
„Nechci, aby mě přistihli.“
„Víš ty co?“ vzdychl jsem si. „Jestli se chceš podívat na Jesseho a Donnu, tak klidně, zavedu tě tam. Ale zbytečně ztrácíš čas. Nebylo by lepší vyřídit to celé, jak nejrychleji to půjde?“
Vampýr si to promyslel. „No dobře. Ale jestli se nečekaně ukážou, mladý pan Murlough je zabije, to si piš, a bude to tvoje chyba.“
„Když myslíš,“ kývl jsem a vyrazili jsme do schodů.
Trvalo to dlouho a já byl napjatý. Protože jsem byl svázaný, nedokázal jsem se pohybovat tak tiše jako obvykle. Pokaždé, když zaskřípal schod, jsem sebou cukl a zastavil jsem se. Murlough byl napjatý taky: kdykoli jsem nadělal nějaký hluk, škubl rukou a sykavě se nadechl.
Když jsme se dostali ke dveřím Debbiina pokoje, opřel jsem se o ně hlavou a zasmušile jsem vzdychl. „Tady to je.“
„Uhni z cesty,“ štěkl Murlough a odstrčil mě stranou. Chvíli stál, čenichal, potom se usmál. „Ano, cítím její krev,“ rozplýval se. „Vsadím se, že tyji cítíš taky, co?“
„Hm,“ zamumlal jsem.
Vampýr otočil kulovou klikou a otevřel si. Uvnitř byla tma, ale my byli z podzemních chodeb zvyklí na větší, takže jsme se rychle rozkoukali.
Murlough se spěšně rozhlédl po pokoji, přejel pohledem šatní skříně a komody, pár plakátů a další nábytek a nenastrojený vánoční stromek u okna.
Debbiino tělo se pod přikrývkou taktak rýsovalo – mírně sebou škubalo, jako kdyby to děvče trápila noční můra. Pach její krve byl ve vzduchu silně cítit.
Murlough vykročil a pak si vzpomněl na mě. Přivázal mě ke klice od dveří, silně za provaz zatahal, aby měl jistotu, že uzel dobře drží, pak mi přistrčil tvář až k obličeji a ušklíbl se.
„Už jsi viděl smrt, Darrene Shane?“ zeptal se.
„Ano,“ kývl jsem.
„Je nádherná, vid?“
„Není,“ opáčil jsem upřímně. „Je příšerná.“
Vampýr si vzdychl. „Ty nechápeš, kolik je v ní krásy? No nic. Jsi mladý. Až vyrosteš, pochopíš.“ Stiskl mi mezi dvěma nachovými prsty a palcem bradu. „Chci, aby ses díval,“ řekl. „Dívej se, jak jí protnu hrdlo. Dívej se, jak jí vypiju všechnu krev. Dívej se, jak jí ukradnu duši a přivlastním si ji.“
Snažil jsem se oči odvracet, ale zacloumal se mnou a přinutil mě zase hlavu otočit. „Jestli se nebudeš dívat,“ pohrozil, „půjdu rovnou po tomhle k rodičům a oba je zabiju. Rozuměl?“
„Jsi zrůda,“ zajíkal jsem se.
„Rozuměl?“ zopakoval výhružně.
„Jo,“ odpověděl jsem a škubnutím jsem si uvolnil bradu. „Už se dívám.“
„Hodný chlapec,“ pochechtával se. „Chytrý! Jeden nikdy neví, třeba se ti to zalíbí. To by tě mohlo úplně změnit. Třeba bys pak šel se mnou, až odjedu. Co ty na to, Darrene Shane? Co kdybys opustil toho nudného starého upíra a stal se pomocníkem mladého pana Murlougha, co ty na to?“
„Hlavně už dělej,“ odsekl jsem a neskrýval svoje znechucení.
Murlough pomalu přešel na druhou stranu pokoje a nenadělal žádný hluk. Už při chůzi vytáhl svoje dva nože a točil s nimi jako mažoretka se dvěma hůlkami. Začal si pohvizdovat, ale tichoučce, až příliš tichounce na to, aby to nějaké nedokonalé lidské uši zaslechly.
Obrys pod přikrývkou se pořád mírně pohyboval.
Díval jsem se, jak se vampýr blíží ke kořisti, a žaludek se mi úzkostí svíral. I kdyby mi nerozkázal dívat se, nebyl bych býval s to odtrhnout oči. Ten pohled byl úděsný, ale fascinující. Jako když sledujete pavouka, který se blíží k mouše. Až na to, že tenhle pavouk má v rukou nože, jí lidi a jeho sítí je jedno celé město.
Přišel k posteli od strany blíž ke dveřím a zastavil se asi půl metru od ní. Pak z jedné kapsy cosi vytáhl. Napjal jsem zrak a poznal jsem, že to je sáček. Otevřel jej, vyndal hrst nějaké látky podobné soli a tou poprášil podlahu. Chtěl jsem se zeptat, k čemu to je, ale neodvažoval jsem se mluvit. Usoudil jsem, že to je nějaký rituál, který vampýři provozují, když někoho zabijí u něj doma. Pan Hroozley mi vykládal, že vampýři si na rituály náramně potrpí.
Murlough obešel postel, trousil „sůl“ a huhlal si něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Když skončil, dokráčel zpátky k nohám postele, loupl po mně očima, aby věděl jistě, že se dívám, a pak jediným rychlým pohybem – byl skoro příliš rychlý, než abych ho dokázal sledovat – skočil na postel, přistál nohama po obou stranách nehybného těla, strhl přikrývku a švihl oběma noži. Ty vražedné rány měly Debbii otevřít hrdlo a v okamžiku ji usmrtit.
2024 ©