Když Zsadist přišel k sobě, první popud mu velel posadit se. Sakra Špatnej nápad. Jeho rameno zařvalo a vystřelila do něj bolest tak prudká, že se mu zase zatmělo před očima.
Druhé kolo.
Tentokrát si aspoň, když se probral, vzpomněl, co nemá dělat. Zvolna otočil hlavu, místo aby se pokusil zaujmout svislou polohu. Kde to je? Tohle bylo něco mezi hostinským pokojem a nemocničním prostředím - Havers. Je na Haversově klinice.
A ve stínu na druhém konci toho neznámého pokoje někdo sedí.
„Bello?" zasípal.
„Je mi líto." Butch se naklonil do světla. „Jenom já."
„Kde je?" Páni, že byl ale ochraptělý. „Nestalo se jí nic?"
„Je v pořádku."
„Kde... kde je?"
„Ona... hm, odjíždí z města, Zet. Abych řekl pravdu, myslím, že už je pryč. "
Zsadist zavřel oči. Krátce zauvažoval o výhodách bezvědomí.
Ale nemohl jí zazlívat, že odjela. Kristepane, ty situace, ve kterých se ocitla! Z nichž nikoli nejmenší bylo zabití bezduchého. Bude lepší, když odjede z Caldwellu co nejdál.
Ačkoliv byl z její ztráty celý rozbolavělý.
Odkašlal si. „Phury? Je..."
„Hned vedle. Pomlácený, ale bude to dobrý. Oba jste byli pár dní bez sebe."
„Tohr?"
„Nikdo nemá zdání, kde je. Je to, jako by se vypařil." Polda vyfoukl vzduch. „John má bydlet v sídle, ale nemůžeme ho dostat z výcvikového centra. Spí v Tohrově kanceláři. Ještě nějaké aktuality by tě zajímaly?" Když Zet zavrtěl hlavou, polda vstal. „Teď tě nechám o samotě. Jen jsem si říkal, že ti bude líp, když budeš vědět, jak se věci mají."
„Díky... Butchi."
Poldovi zaplály oči, když uslyšel své jméno, takže si Zet uvědomil, že ho ještě nikdy jménem neoslovil.
„Jasně," řekl člověk. „Není zač."
Když se dveře tiše zavřely, Zsadist se posadil. Hlava se mu sice točila, ale strhal si detektory z hrudi a ukazováčku. Spustily se alarmy a on je umlčel tím, že převrhl stojan s přístroji, který stál vedle lůžka. Změť monitorů se cestou na podlahu vypojila ze zásuvek a zmlkla.
S grimasou si vytrhl katetr a pohlédl na nitrožilní kanylu, kterou měl zavedenou do předloktí. Užuž ji chtěl vyrvat ze žíly, ale pak usoudil, že by bylo chytré ji tam nechat. Jen bůh ví, co do něj pumpujou. Možná to potřebuje.
Vstal a připadal si jako poloprázdný pytel, všechno pod kůží měl volné. Stojan s kapačkou byl ale dobrá opora při chůzi, takže se vydal na chodbu. Když zamířil do sousedního pokoje, sbíhaly se odevšad sestry. Setřásl je a otevřel první dveře, ke kterým se dostal.
Phury ležel na velikánské posteli a odevšad do něj vedly hadičky a dráty, takže vypadal jako rozvodná deska.
Otočil hlavu. „Zet... jak to, že chodíš?"
„Trénuju zdravotní personál." Zavřel dveře, propletl se místností a zamířil k posteli. „Abych řekl pravdu, jsou sakra rychlí."
„Neměl bys..."
„Buď zticha a uhni."
Phury vypadal pekelně polekaně, ale posunul se na druhou stranu a Zet žuchl svým vyčerpaným tělem na matraci. Když ležel naznak v poduškách, vydali oba stejný vzdech.
Zet si promnul oči. „Bez těch vlasů jsi šerednej, to jistě víš."
„To znamená, že si je necháš narůst?"
„Kdepak. Časy mé účasti v soutěžích krásy už pominuly."
Phury se zasmál. Pak nastalo dlouhé mlčení.
V tichu si Zsadist pořád představoval, jaké to bylo, vstoupit do kůlny toho bezduchého a vidět Phuryho připoutaného ke stolu, bez vlasů, s obličejem rozbitým na maděru. Být svědkem bolesti svého dvojčete, to bylo... utrpení.
Zet si odkašlal. „Neměl jsem tě tak zneužívat."
Postel se zaviklala, jak Phury prudce otočil hlavu. „Cože?"
„Když jsem chtěl... bolest. Neměl jsem tě nutit, abys mě bil."
Odpověď nezazněla a Zet se ohlédl, sledoval, jak si Phury zakryl oči dlaněmi.
„To bylo ode mě kruté," řekl Zet do napjatého šera mezi nimi.
„Hrozně mi to vadilo."
„Já vím, a věděl jsem to, i když jsem tě nutil, abys mě praštil do krve. Že jsem se přiživoval na tvém trápení, to na tom bylo nejkrutější. Už to po tobě nikdy nebudu chtít,",
Phuryho nahá hruď se zvedla a klesla. „Radši ať jsem to já než někdo jiný. Takže až to budeš potřebovat, dej mi vědět. Udělám to."
„Kristepane, Phury..."
„Co je? To je jediný způsob, jak mi dovolíš, abych se o tebe postaral. Jinak se tě nesmím dotknout."
Teď to byl Zet, kdo si zakryl pálící oči předloktím. Musel párkrát zakašlat, než promluvil. „Hele, už žádné zachraňování, bratře, jo? To už skončilo. Je po všem. Je čas, abys toho nechal."
Nedočkal se odpovědi. Zet se tedy znovu ohlédl — zrovna když po Phuryho líci skanula slza.
„A... sakra," zašeptal Zet.
„Jo. Sakra." Z Phuryho oka se vykutálela další slza. „Bože... zatraceně. Teču."
„Fajn, tak se připrav."
Phury si otřel obličej dlaněmi. „Proč?"
„Protože... se tě asi pokusím obejmout."
Phurymu klesly ruce a pohlédl na bratra s absurdním výrazem.
Zet si připadal jako naprostý osel, když se přisunul ke svému dvojčeti. „Zvedni hlavu, kruci." Phury natáhl krk. Zet pod něj vsunul paži. Oba ztuhli v nepřirozených pozicích. „Víš, bylo to daleko snazší, když jsi byl bez sebe na korbě toho náklaďáku."
„Tos byl ty?"
„Do háje, tys myslel, že to byl Mikuláš?"
Zet měl husí kůži po celém těle. Bože... Je tady opravdu nechráněný. Co tu sakra dělá?
„Já myslel, že jsi anděl," řekl Phury tiše a znovu položil hlavu na Zsadistovu paži. „Když jsi mi zpíval, myslel jsem, že mě bezpečně převádíš do Stínu."
„Nejsem žádný anděl." Zvedl ruku a přejel jí po Phuryho líci, setřel z ní vlhkost. Pak špičkami prstů zavřel bratrovi víčka.
„Jsem unavený," zašeptal Phury. „Tak... unavený."
Zet hleděl na tvář svého dvojčete, jako by to bylo poprvé. Modřiny už se hojily, otok se zmenšoval, zubatá jizva, kterou si sám vyrobil, mizela. Ukazovaly se však vrásky vyčerpání a napětí, což nebylo valné zlepšení.
„Už staletí jsi unavený, Phury. Je čas nechat mě být."
„To asi nedokážu."
Zsadist se zhluboka nadechl. „Tu noc, co mě unesli od rodiny... Ne, nedívej se na mě. Je to moc... zblízka. Nemůžu dýchat, když... Kristepane, jen zavři oči, jo?" Zet si ještě trochu odkašlal, jen ty drobné sípavé zvuky mu umožnily vypravit slova ze sevřeného hrdla. „Tu noc to nebyla tvá vina, že tě neukradli. A nemůžeš vyvážit fakt, žes měl kliku a já ne. Chci, aby ses o mě přestal starat."
Phury chvějivě vydechl. „Ty... Máš vůbec představu, jaké to bylo, vidět tě v té cele, nahého a přikovaného a... vědět, co s tebou ta žena tak dlouho dělala?"
„Phury..."
„Vím to všechno, Zet. Vím o všem, co tě potkalo. Slyšel jsem o tom od mužů, kteří... tam byli. Ještě než jsem věděl, že je řeč o tobě, ledacos jsem vyslechl."
Zsadist polkl, ačkoliv se mu dělalo nanic. „Vždycky jsem doufal, že se to nedozvíš. Modlil jsem se, abys..."
„Takže musíš pochopit, proč pro tebe každý den umírám. Tvá bolest je i má."
„Ne, není. Přísahej mi, že toho necháš."
„To nemůžu."
Zet zavřel oči. Jak tam spolu leželi, chtělo se mu prosit za odpuštění všech těch hanebností, kterých se dopustil od té doby, co ho Phury osvobodil... A chtělo se mu na dvojče řvát za to, že je takový zatracený hrdina. Ale ze všeho nejvíc toužil ta promarněná léta Phurymu vrátit. Zaslouží si mít ze života o hodně víc než dosud.
„No, pak mi tedy nedáváš jinou možnost."
Phury prudce zvedl hlavu ze Zsadistovy paže. „Jestli se zabiješ..."
„Hádám, že bych se měl vynasnažit, abych ti nedělal tolik starostí."
Zet cítil, jak Phuryho tělo ochablo. „Ach... Ježíši."
„Nevím ale, jak se to bude dařit. Moje pudy... jsou vypilované k hněvu, víš. Patrně vždycky budu popudlivý."
„Ach, Ježíši..." „Ale víš, snad bych na tom mohl pracovat. Nebo tak něco. Sakra, já nevím. Nejspíš ne."
„Ach... Ježíši. Já ti pomůžu. Jak bude v mých silách."
Zet zavrtěl hlavou. „Ne. Nepotřebuju pomoct. Tohle musím dokázat sám."
Nějakou dobu byli zticha.
„Zmrtvěla mi ruka," řekl Zet.
Phury zvedl hlavu a Zsadist si vzal svou paži zpátky, ale neodtáhl se.
Těsně před svým odchodem vstoupila Bella do pokoje, který přidělili Zsadistovi. Odkládala odjezd už několik dní, přičemž si namlouvala, že to není proto, že čeká, až přijde k sobě. Což byla lež.
Dveře byly pootevřené, takže zaklepala na zárubeň. V duchu se ptala, co řekne, až k němu jen tak nakráčí. Patrně nic.
„Dále," řekl ženský hlas.
Bella vstoupila do místnosti. Lůžko bylo prázdné a rozbitý stojan s monitorovacím zařízením ležel na boku jako mrtvola. Sestra sbírala kousky z podlahy a dávala je do kbelíku na odpadky. Zsadist byl očividně zase na nohou.
Sestra se usmála. „Hledáte ho? Je vedle u bratra."
„Děkuji."
Bella šla o dveře dál a tiše zaklepala. Když se nedočkala odpovědi, vstoupila dovnitř.
Ti dva leželi zády k sobě, tak těsně u sebe, až to vypadalo, jako by měli srostlé páteře. Paže a nohy měli stočené v úplně stejných pozicích, brady přimáčknuté k hrudi. Představila si je takhle v matčině děloze, jak tam spolu spočívali, nevinní a neznalí všech hrůz, které na ně čekají venku.
Zvláštní pomyšlení, že oba mají v sobě její krev. Bylo to jediné, co těm dvěma darovala, to jediné, co po ní zůstane.
Zsadistovy oči se bez varování otevřely. Zlatožlutá záře ji překvapila, až sebou trhla.
„Bello..." Vztáhl k ní ruku. „Bello..."
O krok ucouvla. „Přišla jsem se rozloučit."
Když spustil ruku, musela odvrátit pohled.
„Kam jdeš?" zeptal se. „Někam do bezpečí?"
„Ano." Měla namířeno na jih, do Charlestonu v Jižní Karolíně, ke vzdáleným příbuzným, kteří ji přijmou s největší radostí. „Bude to pro mě nový začátek. Nový život."
„Dobrá. To je dobře."
Zavřela oči. Jen jednou... Jen jednou by ráda slyšela z jeho hlasu trochu lítosti, že ho opouští. Ale na druhé straně, protože je to jejich poslední sbohem, aspoň už nebude muset prožívat další zklamání.
„Byla jsi moc statečná," řekl. „Dlužím ti za život. On taky. Jsi tak... statečná."
Houby. Málem se úplně sesypala. „Doufám, že ty a Phury se rychle uzdravíte. Jo, doufám..."
Nastala dlouhá odmlka. Pak se naposled podívala do Zsadistovy tváře. Věděla, že i kdyby se někdy v budoucnu vdala, žádný muž nikdy nezaujme jeho místo.
A jakkoli to znělo neromanticky, bylo to prostě a jednoduše v háji. Jasně, měla by překonat ztrátu a tak dále. Jenže ona ho miluje, a nebude s ním a jediné, po čem toužila, bylo zalézt někam do postele, zhasnout světla a jen tak tam ležet. Třeba sto let.
„Musím ti něco říct," ozvala se. „Říkal jsi mi, že jednoho krásného dne se probudím a budu litovat, že jsem s tebou. No, už toho lituju. Ale ne kvůli tomu, co bude říkat glymera." Založila si paže na hrudi. „Vysoká společnost už mě jednou ukřižovala, aristokracie už se nebojím a s hrdostí... bych stála po tvém boku. Ale ano, lituju, že jsem s tebou byla."
Protože opouštět ho, to byla drtivá rána. Horší než všechno, čím prošla u toho bezduchého.
Vzato kolem a kolem, bylo by lepší nevědět, o co přichází.
Beze slova se otočila a opustila místnost.
Když se nad krajinou rozednilo, vstoupil Butch do Doupěte, sundal si kabát a usedl na koženou pohovku. V televizi běžel sport se ztlumeným zvukem, hudební kulisu vytvářela Late Registration od Kanye Westa.
Ve dveřích kuchyně se objevil Vé, který očividně právě přišel po bojové noci: byl bez košile, ještě v kožených kalhotách a bagančatech, a na oku měl čerstvý monokl.
„Jak se vede?" zeptal se Butch a díval se, jak jeho spolubydlícímu na rameni naskakuje další modřina.
„O nic líp než tobě. Vypadáš jako zmlácený, poldo."
„Fakt jo." Zvrátil hlavu dozadu. Zdálo se, že je na místě dohlédnout na Zet, zatímco ostatní bratři vyrazili za svou prací. Byl však vyčerpaný, i když jen tři noci po sobě seděl v křesle.
„Mám něco, co tě postaví na nohy. Tumáš."
Butch zavrtěl hlavou, když se mu před obličejem objevila vinná sklenka. „Víš přece, že červené nepiju."
„Zkus to."
„Kdepak, potřebuju sprchu a pak něco kapku ostřejšího." Butch si zapřel dlaně o kolena a začal vstávat.
Vishous mu vstoupil do cesty. „Potřebuješ tohle. Věř mi."
Butch nechal zadek klesnout zpátky na pohovku a přijal sklenku. Přičichl k vínu. Upil. „Není to špatné. Trochu husté, ale není to špatné. To je merlot?"
„Ne tak docela."
Zaklonil hlavu a pořádně si lokl. Víno bylo silné, propalovalo se mu až do žaludku, trochu se mu z něj točila hlava. Což mu navodilo otázku, kdy naposledy jedl.
Když nasál poslední doušek, svraštil čelo. Vishous ho pozoroval nějak příliš bedlivě.
„Vé? Děje se něco?" Postavil sklenku na stůl a zvedl jedno obočí.
„Ne... ne, všechno je v pohodě. Teď už bude všechno v pohodě."
Butch se zamyslel nad problémy svého spolubydlícího z poslední doby. „Hele, chtěl jsem se zeptat na ty tvoje vize. Ještě pořád je nemáš?"
„No, jednu jsem měl asi před deseti minutami. Tak se asi vrátily."
„To je dobře. Nerad jsem tě viděl tak nešťastného."
„Jsi fajn, poldo. Víš to?" Vishous se usmál a hrábl si rukou do vlasů. Když spouštěl paži, zahlédl Butch bratrovo zápěstí. Na vnitřní straně byl čerstvý rudý řez. Jako by vznikl před pouhými několika minutami.
Butch pohlédl na vinnou sklenku. Děsivé podezření přitáhlo jeho pohled zpět k napájecímu bodu spolubydlícího.
„Ježíši... Kriste. Vé, co... co jsi to udělal?" Vymrštil se, právě když se mu žaludek stáhl první křečí. „Ach, bože... Vishousi."
Běžel na toaletu zvracet, ale nestihl to. Jen co vletěl do svého pokoje, Vé ho popadl zezadu a strhl na postel. Když začal dávit, Vishous ho převalil naznak a přitiskl Butchovi k bradě hranu dlaně, aby mu zabránil otevřít ústa.
„Nebraň se tomu," řekl Vé hrubě. „Udrž to v sobě. Musíš to v sobě udržet."
Butchovi se zvedal žaludek a dusil se tím svinstvem, co mu vystřelovalo do hrdla. V panice, s nevolností, neschopen dýchat odstrkoval to těžké tělo, které na něm obkročmo sedělo, a podařilo se mu srazit Vishouse stranou. Než se ale stihl osvobodit, Vé ho popadl zezadu a znova mu násilím zavřel ústa.
„Udrž... to... v sobě," sténal Vé, zatímco zápolili na posteli.
Butch ucítil, jak mu mohutná noha uvěznila stehna. Zápasnický chvat fungoval. Nemohl se hnout. Stejně se bránil.
Křečovité stahy a nevolnost sílily, až myslel, že mu oči vyskočí z důlků. Pak došlo v jeho útrobách k explozi a tělem mu začaly proudit jiskry... Jiskry, které spouštěly jakési mravenčení... Teď hukot. Znehybněl, přestal bojovat a vstřebával ty pocity.
Vé uvolnil stisk a odtáhl ruku, ačkoliv pořád ještě svíral paží Butche kolem hrudníku. „To je ono... Jen to rozdýchej. Jde ti to dobře."
Hučení stoupalo, měnilo se v něco jako sex, ale vlastně ne... Ne, rozhodně to nebylo nic erotického, ale jeho tělo ten rozdíl nepoznávalo. Penis mu ztvrdl, erekce se drala z kalhot, tělo mu náhle běsnilo žárem. Prohnul se v zádech, z úst mu vyšel sten.
„To je ono," říkal mu Vé do ucha. „Nebraň se tomu. Nech se tím zaplavit."
Butchovy kyčle kroužily samy od sebe a znovu zasténal. Byl rozpálený jako střed Slunce, pokožku měl přecitlivělou, ztrácel zrak... A pak se burácení v jeho útrobách přesunulo do srdce. V mžiku se mu všechny žíly rozpálily, jako by v nich měl hořící petrolej, celé jeho nitro se proměnilo v síť ohně, čím dál palčivější. Pot z něj lil a jeho tělo se svíjelo a cukalo, zakloněnou hlavu vzepřel o Vishousovo rameno. Z úst se mu linuly chraplavé zvuky.
„Já... umřu."
Hlas Vé byl přímo u něj, pomáhal mu. „Musíš zůstat se mnou, chlape. Nepřestávej dýchat. Nepotrvá to dlouho."
Zrovna když už si Butch myslel, že to peklo déle nevydrží, zmocnil se ho orgasmus veliký jako kamion s vlekem. Zatímco jeho úd vystřikoval sperma, Vishous ho během křečovitých stahů objímal a říkal něco starou řečí. A pak bylo po všem. Bouře pominula.
Zadýchaný, zesláblý Butch se otřásl. Vé sklouzl z postele a přikryl ho pokrývkou.
„Proč ...," řekl Butch jako opilý. „Proč, Vé?"
Vishousova tvář se mu objevila před očima. Obě diamantové oči bratra zářily... až to levé znenadání úplně zčernalo, zornička se rozšířila, až po duhovce a bělmu zbyla jen bezedná díra.
,Proč... Já nevím. Ale viděl jsem, že máš ode mě pít. Buď to, nebo bys šel pod kytičky." Vé vztáhl ruku a shrnul Butchovi vlasy z čela. „Spi. Do večera ti bude dobře, protože jsi to přežil."
„Ono mě to mohlo... zabít?" No jo, sakra. Připadalo mu, že umírá.
„Nedal bych ti to, kdybych si nebyl jistý, že to zvládneš. Už zavři oči. Nevysiluj se, jasný?" Vishous zamířil ven, ale ve dveřích se zastavil.
Když se bratr ohlédl, zmocnil se Butche prapodivný pocit... Plynulo mezi nimi jakési pouto, něco hmatatelnějšího než vzduch mezi jejich těly. Zakaleno ve výhni, kde se právě ocitl, hluboko jako krev v jeho žilách... zázračné spojení.
Můj bratr, pomyslel si Butch.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo, poldo."
A Butch věděl, že je to absolutní pravda, ačkoliv opravdu nebyl rád, že byl takhle oklamán. Ale na druhé straně, kdyby byl věděl, co v té sklenici je, nikdy by to svinstvo nepolkl. To tedy ani omylem.
„Co to ze mě udělalo?" zeptal se tiše.
„Nic, čím bys už nebyl. Pořád ještě jsi jen člověk."
Butch vzdychl úlevou. „Poslyš, chlape, prokaž mi službu. Upozorni mě, než mi zas něco takového vyvedeš. Docela rád bych si vybral sám." Pak se pousmál. „A ještě pořád spolu nechodíme."
Vé se krátce zasmál. „Spi, kámo. Nakopat mi za to můžeš potom."
„Nakopu."
Když bratrova široká záda mizela v chodbě, Butch zavřel oči.
Pořád ještě jen člověk... Jen... člověk.
Spánek se ho zmocnil jako kýžené kořisti.
Když Zsadist přišel k sobě, první popud mu velel posadit se. Sakra Špatnej nápad. Jeho rameno zařvalo a vystřelila do něj bolest tak prudká, že se mu zase zatmělo před očima.
Druhé kolo.
Tentokrát si aspoň, když se probral, vzpomněl, co nemá dělat. Zvolna otočil hlavu, místo aby se pokusil zaujmout svislou polohu. Kde to je? Tohle bylo něco mezi hostinským pokojem a nemocničním prostředím - Havers. Je na Haversově klinice.
A ve stínu na druhém konci toho neznámého pokoje někdo sedí.
„Bello?" zasípal.
„Je mi líto." Butch se naklonil do světla. „Jenom já."
„Kde je?" Páni, že byl ale ochraptělý. „Nestalo se jí nic?"
„Je v pořádku."
„Kde... kde je?"
„Ona... hm, odjíždí z města, Zet. Abych řekl pravdu, myslím, že už je pryč. "
Zsadist zavřel oči. Krátce zauvažoval o výhodách bezvědomí.
Ale nemohl jí zazlívat, že odjela. Kristepane, ty situace, ve kterých se ocitla! Z nichž nikoli nejmenší bylo zabití bezduchého. Bude lepší, když odjede z Caldwellu co nejdál.
Ačkoliv byl z její ztráty celý rozbolavělý.
Odkašlal si. „Phury? Je..."
„Hned vedle. Pomlácený, ale bude to dobrý. Oba jste byli pár dní bez sebe."
„Tohr?"
„Nikdo nemá zdání, kde je. Je to, jako by se vypařil." Polda vyfoukl vzduch. „John má bydlet v sídle, ale nemůžeme ho dostat z výcvikového centra. Spí v Tohrově kanceláři. Ještě nějaké aktuality by tě zajímaly?" Když Zet zavrtěl hlavou, polda vstal. „Teď tě nechám o samotě. Jen jsem si říkal, že ti bude líp, když budeš vědět, jak se věci mají."
„Díky... Butchi."
Poldovi zaplály oči, když uslyšel své jméno, takže si Zet uvědomil, že ho ještě nikdy jménem neoslovil.
„Jasně," řekl člověk. „Není zač."
Když se dveře tiše zavřely, Zsadist se posadil. Hlava se mu sice točila, ale strhal si detektory z hrudi a ukazováčku. Spustily se alarmy a on je umlčel tím, že převrhl stojan s přístroji, který stál vedle lůžka. Změť monitorů se cestou na podlahu vypojila ze zásuvek a zmlkla.
S grimasou si vytrhl katetr a pohlédl na nitrožilní kanylu, kterou měl zavedenou do předloktí. Užuž ji chtěl vyrvat ze žíly, ale pak usoudil, že by bylo chytré ji tam nechat. Jen bůh ví, co do něj pumpujou. Možná to potřebuje.
Vstal a připadal si jako poloprázdný pytel, všechno pod kůží měl volné. Stojan s kapačkou byl ale dobrá opora při chůzi, takže se vydal na chodbu. Když zamířil do sousedního pokoje, sbíhaly se odevšad sestry. Setřásl je a otevřel první dveře, ke kterým se dostal.
Phury ležel na velikánské posteli a odevšad do něj vedly hadičky a dráty, takže vypadal jako rozvodná deska.
Otočil hlavu. „Zet... jak to, že chodíš?"
„Trénuju zdravotní personál." Zavřel dveře, propletl se místností a zamířil k posteli. „Abych řekl pravdu, jsou sakra rychlí."
„Neměl bys..."
„Buď zticha a uhni."
Phury vypadal pekelně polekaně, ale posunul se na druhou stranu a Zet žuchl svým vyčerpaným tělem na matraci. Když ležel naznak v poduškách, vydali oba stejný vzdech.
Zet si promnul oči. „Bez těch vlasů jsi šerednej, to jistě víš."
„To znamená, že si je necháš narůst?"
„Kdepak. Časy mé účasti v soutěžích krásy už pominuly."
Phury se zasmál. Pak nastalo dlouhé mlčení.
V tichu si Zsadist pořád představoval, jaké to bylo, vstoupit do kůlny toho bezduchého a vidět Phuryho připoutaného ke stolu, bez vlasů, s obličejem rozbitým na maděru. Být svědkem bolesti svého dvojčete, to bylo... utrpení.
Zet si odkašlal. „Neměl jsem tě tak zneužívat."
Postel se zaviklala, jak Phury prudce otočil hlavu. „Cože?"
„Když jsem chtěl... bolest. Neměl jsem tě nutit, abys mě bil."
Odpověď nezazněla a Zet se ohlédl, sledoval, jak si Phury zakryl oči dlaněmi.
„To bylo ode mě kruté," řekl Zet do napjatého šera mezi nimi.
„Hrozně mi to vadilo."
„Já vím, a věděl jsem to, i když jsem tě nutil, abys mě praštil do krve. Že jsem se přiživoval na tvém trápení, to na tom bylo nejkrutější. Už to po tobě nikdy nebudu chtít,",
Phuryho nahá hruď se zvedla a klesla. „Radši ať jsem to já než někdo jiný. Takže až to budeš potřebovat, dej mi vědět. Udělám to."
„Kristepane, Phury..."
„Co je? To je jediný způsob, jak mi dovolíš, abych se o tebe postaral. Jinak se tě nesmím dotknout."
Teď to byl Zet, kdo si zakryl pálící oči předloktím. Musel párkrát zakašlat, než promluvil. „Hele, už žádné zachraňování, bratře, jo? To už skončilo. Je po všem. Je čas, abys toho nechal."
Nedočkal se odpovědi. Zet se tedy znovu ohlédl — zrovna když po Phuryho líci skanula slza.
„A... sakra," zašeptal Zet.
„Jo. Sakra." Z Phuryho oka se vykutálela další slza. „Bože... zatraceně. Teču."
„Fajn, tak se připrav."
Phury si otřel obličej dlaněmi. „Proč?"
„Protože... se tě asi pokusím obejmout."
Phurymu klesly ruce a pohlédl na bratra s absurdním výrazem.
Zet si připadal jako naprostý osel, když se přisunul ke svému dvojčeti. „Zvedni hlavu, kruci." Phury natáhl krk. Zet pod něj vsunul paži. Oba ztuhli v nepřirozených pozicích. „Víš, bylo to daleko snazší, když jsi byl bez sebe na korbě toho náklaďáku."
„Tos byl ty?"
„Do háje, tys myslel, že to byl Mikuláš?"
Zet měl husí kůži po celém těle. Bože... Je tady opravdu nechráněný. Co tu sakra dělá?
„Já myslel, že jsi anděl," řekl Phury tiše a znovu položil hlavu na Zsadistovu paži. „Když jsi mi zpíval, myslel jsem, že mě bezpečně převádíš do Stínu."
„Nejsem žádný anděl." Zvedl ruku a přejel jí po Phuryho líci, setřel z ní vlhkost. Pak špičkami prstů zavřel bratrovi víčka.
„Jsem unavený," zašeptal Phury. „Tak... unavený."
Zet hleděl na tvář svého dvojčete, jako by to bylo poprvé. Modřiny už se hojily, otok se zmenšoval, zubatá jizva, kterou si sám vyrobil, mizela. Ukazovaly se však vrásky vyčerpání a napětí, což nebylo valné zlepšení.
„Už staletí jsi unavený, Phury. Je čas nechat mě být."
„To asi nedokážu."
Zsadist se zhluboka nadechl. „Tu noc, co mě unesli od rodiny... Ne, nedívej se na mě. Je to moc... zblízka. Nemůžu dýchat, když... Kristepane, jen zavři oči, jo?" Zet si ještě trochu odkašlal, jen ty drobné sípavé zvuky mu umožnily vypravit slova ze sevřeného hrdla. „Tu noc to nebyla tvá vina, že tě neukradli. A nemůžeš vyvážit fakt, žes měl kliku a já ne. Chci, aby ses o mě přestal starat."
Phury chvějivě vydechl. „Ty... Máš vůbec představu, jaké to bylo, vidět tě v té cele, nahého a přikovaného a... vědět, co s tebou ta žena tak dlouho dělala?"
„Phury..."
„Vím to všechno, Zet. Vím o všem, co tě potkalo. Slyšel jsem o tom od mužů, kteří... tam byli. Ještě než jsem věděl, že je řeč o tobě, ledacos jsem vyslechl."
Zsadist polkl, ačkoliv se mu dělalo nanic. „Vždycky jsem doufal, že se to nedozvíš. Modlil jsem se, abys..."
„Takže musíš pochopit, proč pro tebe každý den umírám. Tvá bolest je i má."
„Ne, není. Přísahej mi, že toho necháš."
„To nemůžu."
Zet zavřel oči. Jak tam spolu leželi, chtělo se mu prosit za odpuštění všech těch hanebností, kterých se dopustil od té doby, co ho Phury osvobodil... A chtělo se mu na dvojče řvát za to, že je takový zatracený hrdina. Ale ze všeho nejvíc toužil ta promarněná léta Phurymu vrátit. Zaslouží si mít ze života o hodně víc než dosud.
„No, pak mi tedy nedáváš jinou možnost."
Phury prudce zvedl hlavu ze Zsadistovy paže. „Jestli se zabiješ..."
„Hádám, že bych se měl vynasnažit, abych ti nedělal tolik starostí."
Zet cítil, jak Phuryho tělo ochablo. „Ach... Ježíši."
„Nevím ale, jak se to bude dařit. Moje pudy... jsou vypilované k hněvu, víš. Patrně vždycky budu popudlivý."
„Ach, Ježíši..." „Ale víš, snad bych na tom mohl pracovat. Nebo tak něco. Sakra, já nevím. Nejspíš ne."
„Ach... Ježíši. Já ti pomůžu. Jak bude v mých silách."
Zet zavrtěl hlavou. „Ne. Nepotřebuju pomoct. Tohle musím dokázat sám."
Nějakou dobu byli zticha.
„Zmrtvěla mi ruka," řekl Zet.
Phury zvedl hlavu a Zsadist si vzal svou paži zpátky, ale neodtáhl se.
Těsně před svým odchodem vstoupila Bella do pokoje, který přidělili Zsadistovi. Odkládala odjezd už několik dní, přičemž si namlouvala, že to není proto, že čeká, až přijde k sobě. Což byla lež.
Dveře byly pootevřené, takže zaklepala na zárubeň. V duchu se ptala, co řekne, až k němu jen tak nakráčí. Patrně nic.
„Dále," řekl ženský hlas.
Bella vstoupila do místnosti. Lůžko bylo prázdné a rozbitý stojan s monitorovacím zařízením ležel na boku jako mrtvola. Sestra sbírala kousky z podlahy a dávala je do kbelíku na odpadky. Zsadist byl očividně zase na nohou.
Sestra se usmála. „Hledáte ho? Je vedle u bratra."
„Děkuji."
Bella šla o dveře dál a tiše zaklepala. Když se nedočkala odpovědi, vstoupila dovnitř.
Ti dva leželi zády k sobě, tak těsně u sebe, až to vypadalo, jako by měli srostlé páteře. Paže a nohy měli stočené v úplně stejných pozicích, brady přimáčknuté k hrudi. Představila si je takhle v matčině děloze, jak tam spolu spočívali, nevinní a neznalí všech hrůz, které na ně čekají venku.
Zvláštní pomyšlení, že oba mají v sobě její krev. Bylo to jediné, co těm dvěma darovala, to jediné, co po ní zůstane.
Zsadistovy oči se bez varování otevřely. Zlatožlutá záře ji překvapila, až sebou trhla.
„Bello..." Vztáhl k ní ruku. „Bello..."
O krok ucouvla. „Přišla jsem se rozloučit."
Když spustil ruku, musela odvrátit pohled.
„Kam jdeš?" zeptal se. „Někam do bezpečí?"
„Ano." Měla namířeno na jih, do Charlestonu v Jižní Karolíně, ke vzdáleným příbuzným, kteří ji přijmou s největší radostí. „Bude to pro mě nový začátek. Nový život."
„Dobrá. To je dobře."
Zavřela oči. Jen jednou... Jen jednou by ráda slyšela z jeho hlasu trochu lítosti, že ho opouští. Ale na druhé straně, protože je to jejich poslední sbohem, aspoň už nebude muset prožívat další zklamání.
„Byla jsi moc statečná," řekl. „Dlužím ti za život. On taky. Jsi tak... statečná."
Houby. Málem se úplně sesypala. „Doufám, že ty a Phury se rychle uzdravíte. Jo, doufám..."
Nastala dlouhá odmlka. Pak se naposled podívala do Zsadistovy tváře. Věděla, že i kdyby se někdy v budoucnu vdala, žádný muž nikdy nezaujme jeho místo.
A jakkoli to znělo neromanticky, bylo to prostě a jednoduše v háji. Jasně, měla by překonat ztrátu a tak dále. Jenže ona ho miluje, a nebude s ním a jediné, po čem toužila, bylo zalézt někam do postele, zhasnout světla a jen tak tam ležet. Třeba sto let.
„Musím ti něco říct," ozvala se. „Říkal jsi mi, že jednoho krásného dne se probudím a budu litovat, že jsem s tebou. No, už toho lituju. Ale ne kvůli tomu, co bude říkat glymera." Založila si paže na hrudi. „Vysoká společnost už mě jednou ukřižovala, aristokracie už se nebojím a s hrdostí... bych stála po tvém boku. Ale ano, lituju, že jsem s tebou byla."
Protože opouštět ho, to byla drtivá rána. Horší než všechno, čím prošla u toho bezduchého.
Vzato kolem a kolem, bylo by lepší nevědět, o co přichází.
Beze slova se otočila a opustila místnost.
Když se nad krajinou rozednilo, vstoupil Butch do Doupěte, sundal si kabát a usedl na koženou pohovku. V televizi běžel sport se ztlumeným zvukem, hudební kulisu vytvářela Late Registration od Kanye Westa.
Ve dveřích kuchyně se objevil Vé, který očividně právě přišel po bojové noci: byl bez košile, ještě v kožených kalhotách a bagančatech, a na oku měl čerstvý monokl.
„Jak se vede?" zeptal se Butch a díval se, jak jeho spolubydlícímu na rameni naskakuje další modřina.
„O nic líp než tobě. Vypadáš jako zmlácený, poldo."
„Fakt jo." Zvrátil hlavu dozadu. Zdálo se, že je na místě dohlédnout na Zet, zatímco ostatní bratři vyrazili za svou prací. Byl však vyčerpaný, i když jen tři noci po sobě seděl v křesle.
„Mám něco, co tě postaví na nohy. Tumáš."
Butch zavrtěl hlavou, když se mu před obličejem objevila vinná sklenka. „Víš přece, že červené nepiju."
„Zkus to."
„Kdepak, potřebuju sprchu a pak něco kapku ostřejšího." Butch si zapřel dlaně o kolena a začal vstávat.
Vishous mu vstoupil do cesty. „Potřebuješ tohle. Věř mi."
Butch nechal zadek klesnout zpátky na pohovku a přijal sklenku. Přičichl k vínu. Upil. „Není to špatné. Trochu husté, ale není to špatné. To je merlot?"
„Ne tak docela."
Zaklonil hlavu a pořádně si lokl. Víno bylo silné, propalovalo se mu až do žaludku, trochu se mu z něj točila hlava. Což mu navodilo otázku, kdy naposledy jedl.
Když nasál poslední doušek, svraštil čelo. Vishous ho pozoroval nějak příliš bedlivě.
„Vé? Děje se něco?" Postavil sklenku na stůl a zvedl jedno obočí.
„Ne... ne, všechno je v pohodě. Teď už bude všechno v pohodě."
Butch se zamyslel nad problémy svého spolubydlícího z poslední doby. „Hele, chtěl jsem se zeptat na ty tvoje vize. Ještě pořád je nemáš?"
„No, jednu jsem měl asi před deseti minutami. Tak se asi vrátily."
„To je dobře. Nerad jsem tě viděl tak nešťastného."
„Jsi fajn, poldo. Víš to?" Vishous se usmál a hrábl si rukou do vlasů. Když spouštěl paži, zahlédl Butch bratrovo zápěstí. Na vnitřní straně byl čerstvý rudý řez. Jako by vznikl před pouhými několika minutami.
Butch pohlédl na vinnou sklenku. Děsivé podezření přitáhlo jeho pohled zpět k napájecímu bodu spolubydlícího.
„Ježíši... Kriste. Vé, co... co jsi to udělal?" Vymrštil se, právě když se mu žaludek stáhl první křečí. „Ach, bože... Vishousi."
Běžel na toaletu zvracet, ale nestihl to. Jen co vletěl do svého pokoje, Vé ho popadl zezadu a strhl na postel. Když začal dávit, Vishous ho převalil naznak a přitiskl Butchovi k bradě hranu dlaně, aby mu zabránil otevřít ústa.
„Nebraň se tomu," řekl Vé hrubě. „Udrž to v sobě. Musíš to v sobě udržet."
Butchovi se zvedal žaludek a dusil se tím svinstvem, co mu vystřelovalo do hrdla. V panice, s nevolností, neschopen dýchat odstrkoval to těžké tělo, které na něm obkročmo sedělo, a podařilo se mu srazit Vishouse stranou. Než se ale stihl osvobodit, Vé ho popadl zezadu a znova mu násilím zavřel ústa.
„Udrž... to... v sobě," sténal Vé, zatímco zápolili na posteli.
Butch ucítil, jak mu mohutná noha uvěznila stehna. Zápasnický chvat fungoval. Nemohl se hnout. Stejně se bránil.
Křečovité stahy a nevolnost sílily, až myslel, že mu oči vyskočí z důlků. Pak došlo v jeho útrobách k explozi a tělem mu začaly proudit jiskry... Jiskry, které spouštěly jakési mravenčení... Teď hukot. Znehybněl, přestal bojovat a vstřebával ty pocity.
Vé uvolnil stisk a odtáhl ruku, ačkoliv pořád ještě svíral paží Butche kolem hrudníku. „To je ono... Jen to rozdýchej. Jde ti to dobře."
Hučení stoupalo, měnilo se v něco jako sex, ale vlastně ne... Ne, rozhodně to nebylo nic erotického, ale jeho tělo ten rozdíl nepoznávalo. Penis mu ztvrdl, erekce se drala z kalhot, tělo mu náhle běsnilo žárem. Prohnul se v zádech, z úst mu vyšel sten.
„To je ono," říkal mu Vé do ucha. „Nebraň se tomu. Nech se tím zaplavit."
Butchovy kyčle kroužily samy od sebe a znovu zasténal. Byl rozpálený jako střed Slunce, pokožku měl přecitlivělou, ztrácel zrak... A pak se burácení v jeho útrobách přesunulo do srdce. V mžiku se mu všechny žíly rozpálily, jako by v nich měl hořící petrolej, celé jeho nitro se proměnilo v síť ohně, čím dál palčivější. Pot z něj lil a jeho tělo se svíjelo a cukalo, zakloněnou hlavu vzepřel o Vishousovo rameno. Z úst se mu linuly chraplavé zvuky.
„Já... umřu."
Hlas Vé byl přímo u něj, pomáhal mu. „Musíš zůstat se mnou, chlape. Nepřestávej dýchat. Nepotrvá to dlouho."
Zrovna když už si Butch myslel, že to peklo déle nevydrží, zmocnil se ho orgasmus veliký jako kamion s vlekem. Zatímco jeho úd vystřikoval sperma, Vishous ho během křečovitých stahů objímal a říkal něco starou řečí. A pak bylo po všem. Bouře pominula.
Zadýchaný, zesláblý Butch se otřásl. Vé sklouzl z postele a přikryl ho pokrývkou.
„Proč ...," řekl Butch jako opilý. „Proč, Vé?"
Vishousova tvář se mu objevila před očima. Obě diamantové oči bratra zářily... až to levé znenadání úplně zčernalo, zornička se rozšířila, až po duhovce a bělmu zbyla jen bezedná díra.
,Proč... Já nevím. Ale viděl jsem, že máš ode mě pít. Buď to, nebo bys šel pod kytičky." Vé vztáhl ruku a shrnul Butchovi vlasy z čela. „Spi. Do večera ti bude dobře, protože jsi to přežil."
„Ono mě to mohlo... zabít?" No jo, sakra. Připadalo mu, že umírá.
„Nedal bych ti to, kdybych si nebyl jistý, že to zvládneš. Už zavři oči. Nevysiluj se, jasný?" Vishous zamířil ven, ale ve dveřích se zastavil.
Když se bratr ohlédl, zmocnil se Butche prapodivný pocit... Plynulo mezi nimi jakési pouto, něco hmatatelnějšího než vzduch mezi jejich těly. Zakaleno ve výhni, kde se právě ocitl, hluboko jako krev v jeho žilách... zázračné spojení.
Můj bratr, pomyslel si Butch.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo, poldo."
A Butch věděl, že je to absolutní pravda, ačkoliv opravdu nebyl rád, že byl takhle oklamán. Ale na druhé straně, kdyby byl věděl, co v té sklenici je, nikdy by to svinstvo nepolkl. To tedy ani omylem.
„Co to ze mě udělalo?" zeptal se tiše.
„Nic, čím bys už nebyl. Pořád ještě jsi jen člověk."
Butch vzdychl úlevou. „Poslyš, chlape, prokaž mi službu. Upozorni mě, než mi zas něco takového vyvedeš. Docela rád bych si vybral sám." Pak se pousmál. „A ještě pořád spolu nechodíme."
Vé se krátce zasmál. „Spi, kámo. Nakopat mi za to můžeš potom."
„Nakopu."
Když bratrova široká záda mizela v chodbě, Butch zavřel oči.
Pořád ještě jen člověk... Jen... člověk.
Spánek se ho zmocnil jako kýžené kořisti.
2024 ©